Zpověď probuzeného

Kdysi jsem utíkal před strachem, a tak mě strach kontroloval.
Dokud jsem se nenaučil chovat strach jako novorozeně.
Naslouchat mu, ale nepoddávat se mu. Ctít ho, ale neuctívat ho.
Strach mě už nemohl zastavit. Vešel jsem s odvahou do bouře.
Stále mám strach, ale on nemá mě.

Kdysi jsem se styděl za to, kým jsem. Pozval jsem hanbu do svého srdce.
Nechal jsem ji hořet. Řekla mi: “Já se jen snažím chránit tvou zranitelnost.”
Poděkoval jsem hanbě srdečně, a vstoupil jsem do života i tak,
beze studu, s hanbou jako milenkou.

Kdysi jsem měl velký smutek pohřbený ve svém nitru.
Pozval jsem ho, aby vyšel ven a hrál si.
Proplakal jsem oceány. Moje slzné kanálky se vysušily.
A našel jsem radost přímo tehdy a tam. Přímo v jádru mého smutku.
Bylo to zlomené srdce, co mě naučilo, jak milovat.

Kdysi jsem míval úzkost. Mysl, která se nikdy nezastavila.
Myšlenky, které se odmítaly ztišit. Tak jsem se přestal snažit je utišit.
A vypadl jsem ze své mysli, a spadl na Zem. Do bláta.
Kde jsem zakořenil silně jako strom, neotřesitelný, v bezpečí.

Kdysi ve mně hořel vztek. Zavolal jsem ho do světla svého bytí.
Cítil jsem jeho šokující moc. Nechal jsem své srdce tlouct a svou krev vřít.
Naslouchal jsem mu, konečně. A on zakřičel: “Respektuj se totálně, teď!”
“Říkej svou pravdu s vášní!”
“Řekni ne, když myslíš ne!”
“Jdi svou cestou s odvahou!”
“Nedovol nikomu mluvit za tebe!”
Vztek se stal upřímným přítelem. Pravdivým průvodcem.
Krásným, divokým dítětem.

Kdysi se do mě zařezávala osamělost. Zkoušel jsem se rozptýlit a otupit.
Běhal jsem k lidem, k místům, k věcem.  Dokonce jsem předstíral, že jsem “šťastný”.
Ale brzy jsem už nedokázal utíkat. A spadl jsem do srdce osamělosti.

A zemřel jsem a znovu jsem se zrodil do dokonalé samoty a klidu.
Které mě spojily se vším, co je.
Takže jsem nebyl osamělý, ale sám s Celým Životem.
Mé srdce Jedno se všemi srdci.

Kdysi jsem utíkal od obtížných pocitů. Nyní jsou mými poradci, důvěrníky, přáteli,
všichni ve mně mají domov, a všichni zde náleží a mají důstojnost.
Jsem citlivý, jemný, křehký, mé paže kolem všech mých vnitřních dětí.
V mé citlivosti, síla. V mé křehkosti, neotřesitelná Přítomnost.
V hlubinách mých ran, v tom, co jsem nazval “temnotou”,

jsem našel planoucí Světlo, které mě teď vede.
Stal jsem se bojovníkem, když jsem se obrátil k sobě.
A začal jsem naslouchat.                                                                                  

 

Autor: Jeff Foster

autor: | 21. 4. 2019 | Sebepoznání

 Další příspěvky v kategorii:

Všemocný

Všemocný

Viděl jsem ho plakat. Jeho, váženého, ve své vševědoucnosti, všudypřítomnosti, neomezeně mocného, nekonečně existujícího. Plakal, protože byl sám. Plakal, protože viděl, že ho nikdo nevidí. Plakal, protože nemohl milovat; protože nemohl být smutný. Ukápla mu slza a ve...

Spirituální motýl

Spirituální motýl

Byl jednou jeden motýl a ten onemocněl velmi vzácnou spirituální chorobou. Projevovala se postupným umíráním jeho ega. Postupovala rychle a postupně s sebou brala všechny jeho falešné představy o sobě a o světě, vypadalo to úplně beznadějně. Přišel o práci, a živobytí...

Přání

Přání

Někde v duši, možná ve snu, kdoví, zrodilo se Přání. Byla to vzácná duše, a to přání průzračné jako rosa, třpytící se při východu slunce. Tato kapka, krásná jako slza, snad dcera samotného Boha, vydala se k Zemi. Chtěla přinést Lásku, i tam, kde prej ještě není. Cesta...